Měsíc červen je časem, ve kterém se obvykle v českých a moravských katedrálách uděluje svátost jáhenského a kněžského svěcení. V povědomí lidí má kněžské svěcení větší váhu než jáhenské, protože „kněz toho může dělat víc než jáhen: na rozdíl od jáhna kněz může sloužit mši svatou a zpovídat, jáhen jenom stojí u oltáře a čte evangelium“. Pro kandidáty jáhenského a kněžského svěcení má však vysvěcení na jáhna zásadní význam, protože představuje skutečný zlom v jejich životě.
I když se na přijetí jáhenského svěcení připravovali několik let v kněžském semináři, tato událost znamená pro ně nejen dovršení jedné životní etapy, ale také velikou změnu. Přestávají být laiky a stávají se kleriky, tzn. těmi, kteří svůj život zasvětili Ježíši Kristu a odevzdali církvi. Byli vybráni z lidu a pro lid. Už nepatří sami sobě, ale Ježíši Kristu a s ním druhým lidem. Při jáhenském svěcení se zavážou k zásadním celoživotním slibům, které pak přenesou i do svého kněžského života. Při vysvěcení na jáhna je však slibují poprvé. Je to slib celibátu na znamení své oddanosti Ježíši Kristu, slib modlit se s Ježíšem a celou církví denní modlitbu církve (breviář) za Boží lid a celý svět, a slib úcty a poslušnosti vůči svému biskupovi.
Otázka rozlišování
Přijetí jáhenského svěcení má pro bohoslovce, kteří se připravují na kněžství ještě další důležitý význam. Je potvrzením jejich povolání stát se rybáři lidí. Kdysi toto Ježíšovo volání zaslechli, uvěřili mu, přijali ho a vydali se za Ježíšem. Během života v kněžském semináři toto povolání dále rozlišovali a upevňovali. Už během semináře prožili chvíle, kdy církev potvrdila pravost jejich povolání ke kněžství. Nejvýznamnější z nich je přijetí mezi kandidáty jáhenského a kněžského svěcení ve třetím ročníku. Přesto však i nadále rozlišují ve svém srdci a ptají se: „Nemýlím se? Nenamlouvám si něco, co není pravda?“ Až první přijetí svátosti svěcení dá jasnou a uklidňující odpověď církve: „Je to tak. Ježíš tě povolal, abys byl s ním a aby tě poslal. Už nemusíš zkoumat, jestli je to pravda. Teď nastává čas zkoumat, jak to v konkrétních situacích žít.“ To představuje velikou úlevu a veliký posun v životě z Božího povolání.
Vůbec to neznamená, že od chvíle přijetí svátosti svěcení je vše jasné, protože Bůh nevolá jen jednou, ale neustále. Některá jeho volání mají platnost na celý život, jiná na jeden den a jiná jen na 10 minut. Jedno celoživotní Boží povolání je však prvním vysvěcením potvrzeno. Navíc prožitá zkušenost s jeho rozlišováním je ohromnou výbavou pro přijímání a rozlišování dalších Božích volání.
Všichni kandidáti jáhenství a kněžství srostli s Ježíšem Kristem už ve svátosti křtu, stejně jako ostatní křesťané. Ve svátosti svěcení jsou však svátostným způsobem připodobněni Ježíši Kristu služebníku. Sloužící Ježíš Kristus se s nimi zcela zvláštním způsobem sjednotil. Svěcenci tak stojí před výzvou uvěřit v milost, kterou při svěcení přijali. Na začátku uvěřili, že je Ježíš volá a nyní musí uvěřit znovu, že jim dal milost ke službě. A jako předtím postupně pronikali do tajemství svého povolání, tak i po svěcení se před nimi otevírá cesta učit se věřit v milost, která na nich spočívá.
Začátek nové etapy
Kandidáti svěcení samozřejmě vnímají svou slabost a nedostatečnost. Je jim jasné, že poté, co se stanou jáhny nebo kněžími se nestanou nadlidmi, kteří si sami se vším poradí a sami všechno zvládnou. Budou stát před výzvy, které v nich mohou vzbuzovat obavy. Avšak tou největší výzvou, která ze svěcení vyplývá, je spolehnutí se na to, že k tomu, co je čeká, mají od Boha milost. Nikdo nemůže dělat všechno a nikdo nebude vynikat ve všem. To platí i pro svěcence. Přijetím jáhenského svěcení opustí seminární formaci a vstoupí do formace, kterou povede život. Už je nebude doprovázet otec rektor nebo spirituál, ale jejich společníky na cestě se stanou jejich spolubratři a vy farníci. Budete potřebovat jejich službu a oni budou potřebovat vás, aby poznali, k čemu je Bůh volá a k čemu zvlášť dostali od Boha milost.
Co na to letošní kandidáti?
Na závěr bych rád uvedl sdělení samotných bohoslovců, kteří letos v červnu přijmou svátost jáhenského nebo kněžského svěcení o tom, co to pro ně znamená:
„Při jednom jáhenském svěcení, kterého jsem se zhruba před deseti lety účastnil, mě velmi zasáhlo poděkování onoho jáhna Bohu za dar povolání. Jáhenskou (potažmo kněžskou službu) jsem tehdy vnímal spíše jako oběť a nepříjemný sebezápor, nikoli jako něco, zač by měl člověk projevovat vděčnost. Postupem času se můj pohled radikálně otočil a dnes i já nepřestávám žasnout nad tím, k čemu jsem vlastně byl pozván. Jáhenské svěcení tedy vnímám jako velký dar a zároveň jako důležitý úkol ve službě Bohu a církvi.“ (Vojtěch Buchta, bohoslovec ostravsko-opavské diecéze)
„Na svěcení se moc těším, zároveň před ním pociťuji velkou bázeň stejně jako před celou službou, kterou mě chce Pán pověřit. Ale věřím, že ten, který mě povolal, mě také ponese svou milostí. Vždyť jeho milost se projevuje ve slabosti, a to i v té mé.“ (Josef Kvapilík, bohoslovec olomoucké arcidiecéze)
„Kněžské svěcení pro mě znamená především velký dar od Boha. Je to pro mě také vykročení do zcela nové životní etapy.“ (Tomáš Zámečník, bohoslovec brněnské diecéze)
„Ohromnou radost! Konec v semináři pro mě znamená nový začátek. V semináři jsem poznal mnohé Boží dary – těším se na možnost skrze ně sloužit a žít pro druhé.“ (Milan Pazdera, bohoslovec brněnské diecéze)
„Blížící se jáhenské svěcení je samozřejmě velká radost. Má tím začít něco očekávaného. Ovšem duchovní povolání je pro mě tajemstvím. Dříve, než jsem nastoupil do semináře, mi Pán dal jasně najevo, že je to nezasloužený dar, který mě přesahuje. Není to jen nějaká moje iniciativa, ale nabízený dar z lásky. Před tím je třeba se sklonit. Pak může Pán působit. Kéž jsme tedy pokornými služebníky ve službě Bohu a církvi.“ (Lukáš Janoušek, bohoslovec brněnské diecéze)
P. Vladimír Schmidt, spirituál Arcibiskupského kněžského semináře v Olomouci