Týden v kůži kněze aneb „bohoslovecká praxe“

„Co s sebou? Holicí strojek, kartáček, pastu, papuče… Dobré, mám vše. Počkat! Ještě bábovku od maminky, ať nejedu s prázdnou…“ Ne, to není příprava na tábor, jak by leckdo mohl hádat, to se jen bohoslovec 1. ročníku, Jakub Gajdošík, chystá na svoji historicky první „praxi“ ve farnosti.

O co že to jde? Označil bych to za jakousi formační novinku, s kterou přišel náš otec rektor Pavel Stuška. Každému bohoslovci z olomouckého kněžského semináře byl přidělen kněz (mentor) z jeho diecéze, u kterého muž připravující se ke kněžství má možnost zakusit to, jak v praxi vypadá kněžský život a co vše obnáší.

Mým mentorem se stal otec Petr Martinka a já jsem se tak mohl v pondělí 5. února vydat na cestu do Lidečka, kde otec Petr působí. Musím přiznat, že jsem měl zprvu strach, nebo lépe řečeno bázeň. Přece jen pro mě, kluka, který má trému při každým vystoupením před sebemenší skupinkou lidí, byla představa tak veliké a aktivní farnosti, kde bych měl nějak „působit“ poněkud stresující. Strach jsem však nechal doma a jel jsem do farnosti, co jiného mi také zbývalo. Zvoním na faru a nic, zkouším to znovu a přijde mi otevřít otec Petr s omluvou, že zrovna dojednává pohřeb, ať chvíli počkám na chodbě. To nám to pěkně začíná, pomyslím si, ale s vděčností přijímám místo na chodbě a čekám, přece jen venku je poněkud zima.

Mohl bych teď dlouho popisovat, co jsme celý týden dělali a hodinu po hodině rozebírat každý den. Ale to nechci, myslím, že by to čtenáře docela nudilo. Spíše se s vámi podělím o celkový dojem, ten bude beztak přínosnější. Předně chci říci, že jsem až do onoho týdne absolutně netušil, co vlastně takový kněz na faře celý den dělá a vím, že jsem v tom nebyl sám. I mnozí moji známí se zvědavostí čekali na to, co jim o náplni takového „kněžského dne“ řeknu. Jak jsem poznal, platí i tady takové to známé „jaký si to uděláš, takový to máš“. Myslím tím, že život kněze může být totální „flákárna“, pokud bude chtít, jenže to je potom otázka, proč se vlastně takový člověk stal knězem. Anebo může být celodenní obětavou službou, což jsem právě, díky Bohu, u otce Petra v Lidečku poznal. Každý den nějaký telefonát, mše svatá, někdo, kdo potřebuje něco naléhavě vyřešit. Dále během týdne zpovídání, příprava snoubenců, katechumenů, dětí na první svaté přijímání, schůzka s architektem kvůli stavbě nového pastoračního centra, plánování tábora, pomazání nemocných, pohřby, příprava kázání a katechetických materiálů, „psychologické poradenství“, spolčo mládeže atd. To je jen ve stručnosti výčet toho, co jsem mohl za ten týden v Lidečku prožít. Ano, nepopírám, práce ve fabrice je fyzicky daleko náročnější. Ale můžu říct, tak jak jsem to poznal, že kněz opravdu pracuje, i když často jinak, než jsem zvyklý. To je pro mě docela příjemné zjištění.

Myslím, že stačí těchto pár řádků k popsání celkové atmosféry. Ještě závěrem velké díky! Otci Petrovi za vše, co jsme spolu prožili, co mě naučil, za to, že se nestyděl se mnou sdílet o tom, jak žije své kněžství a já musím za sebe říct, že parádně! Pak taky děkuji všem farníkům z Lidečka a z Velké Lidče, za jejich přijetí, a hlavně za jejich příklad. Děkuji holkám ze scholy, že jsem si s nimi mohl zazpívat a děvčatům ze spolča, za příjemně strávený večer při hraní her. Díky všem! Velké poděkování patří rovněž otci rektorovi, přece jen, bez jeho invence by nic takového nevzniklo. Tak na viděnou zase v dubnu, Lidečko!

tyden v lidecku (3)

Jakub Gajdošík,
bohoslovec